Anita na lodi, v pozadí za ní moře a skála vybíhající z moře

Půl roku v Aténách: Ups and downs mého řeckého života

Nedávno jsem ve stories na Instagramu říkala, že se mi stýská po tom, jak vypadaly blogy tak 6-7 let zpátky. Nikdo moc neřešil SEO, obsahové kalendáře, editování fotek, perfektní grafiku a tak podobně. Blog posty byly spíš jako deníkové záznamy a celý pocit z blogu byl takový osobnější a opravdovější. Vím, že teď už se podobný typ obsahu přesunul na Instagram a blogy jsou o něčem jiném. Stejně to ale mělo kouzlo. A tak jsem si z téhle internetové nostalgie řekla, že bych sem mohla čas od času přidat i takový osobnější a spontánnější „deníkový“ příspěvek. Třeba to bude číst někdo podobně patetický jako já, komu se stýská po starých internetech, a na chvíli bude mít pocit, že je zase rok 2014.

Zrovna v těchto dnech je to už půl roku, co jsme se přestěhovali z Prahy do Atén (kam jsme se původně vůbec stěhovat neměli). Nabízí se tedy, abych v tomto svém deníčkovém postu shrnula (slovem i obrazem), co se za těch uplynulých 6 měsíců událo. A že toho bylo dost.

SRPEN

Na začátku srpna přijíždíme (původně) na pár týdnů navštívit rodinu a kamarády do Atén. Vzhledem k tomu, že to má být jen naše dovolená, patřičně si to užíváme. Jezdíme na výlety – navštívili jsme nedaleký ostrov Evia, který spojuje s pevninou most a dá se tam jet z Atén autem, a ostrov Milos v kykládském souostroví. Chodíme po restauracích, kavárnách a barech (jedna z nejlepších věcí v Aténách) a užíváme si řecké léto a sluníčko. Za pár týdnů se totiž máme stěhovat někam, kde není zas až tak příznivé podnebí.

ZÁŘÍ

Na přelomu srpna a září nás přijeli navštívit kamarádi z Čech a společně jsme se vydali na ostrov Elafonisos, který leží nedaleko jižního pobřeží peloponéského poloostrova.
Začátkem září padá rozhodnutí, že tu zůstaneme a pak začíná chaotické a ne úplně příjemné období. Hledáme byt a práci a bydlíme po různých dočasných ubytováních. Kvůli covidu jsme raději nechtěli bydlet u tchyně, abysme ji neohrozili. Tohle období nás stálo dost peněz a také nás to úplně vyhodilo z naší rutiny.
Bez přístupu k řádně vybavené kuchyni se nám nedaří stravovat se moc zdravě (alespoň v porovnání s naším standardem). Naše možnosti žít udržitelně jsou značně omezené a já jsem na mnoho týdnů úplně přestala dělat jógu. Nebylo zkrátka kde, párkrát jsem to zkusila venku, ale tou dobou byly ještě teploty nad 30°, takže nic moc. O nějaké snaze točit videa nebo psát blog jsme si mohla nechat akorát tak zdát.

Snad jediným pozitivem tohoto období jsou kočičí kamarádi v jednom z našich ubytování – zrzavý kocour, který se podle nápisu na obojku nejspíš jmenuje Philips a neskutečně přátelská kočka, kterou Anastasios pojmenoval Paní Kočka.

ŘÍJEN

Během října se naše situace zlepšila — našli jsme si trvalé bydlení a práci, takže konečně máme zase nějakou jistotu. Moje nová práce sice není žádný můj dream job a nijak nesouvisí s tím, co jinak dělám, ale i tak jsem moc vděčná, že se mi ji povedlo sehnat. Nastoupit jsem měla až na začátku prosince, takže tak získávám dva měsíce na to, nějak se posbírat, psychicky srovnat, najet na zdravou rutinu a začít se zase věnovat videím, blogu a dalším svým zálibám.

LISTOPAD

Na začátku listopadu nás přijel navštívit další kamarád z Čech. Načasování jeho návštěvy nebylo úplně šťastné. Nejdřív musel pár dní zůstat v Římě, přes který sem letěl (neměl formulář, který je během pandemie pro vstup do Řecka třeba), a když se sem konečně dostal, byl to poslední večer před tím, než začal lockdown. Po tříhodinové cestě z letiště naprosto zasekanými Aténami, kde se každý snaží ještě na poseldní chvíli zařídit a nakoupit, co se dá, s ním pak rychle po tmě oběháváme nejdůležitější must-see místa v centru.

Hned druhý den se ale ukáže, že lockdown není zas tak tvrdý a že se dá docela normálně fungovat. Takže kamarád nepřišel ani o pláže, ani o procházky po městě, ani o výlety do přírody. Jen ty bary ho mrzely.

Jinak v listopadu jsem začala opět usilovně pracovat na oživení blogu a YouTube kanálu, dala dohromady spoustu nápadů a plánů. A natočila pár videí, která měla k mému překvapení docela úspěch (díky! <3).

PROSINEC

Začíná mi práce. Nejdřív je to pohoda, protože máme 2 týdny jen trénink, ale když to pak začne naostro, je to horor. Moje práce je totiž založená primárně na komunikaci s lidmi (někdy i s dost naštvanými a nepříjemnými), což je něco, čemu jsem se snažila vždycky vyhýbat, protože je to pro mě dost náročné. Pro toho, kdo mě nezná osobně — 10 let zpátky jsem nebyla schopná jít sama do obchodu, nebo si objednat v restauraci a někdy jsem měla období, kdy jsem ani nezvládala vyjít z domu, chodit do školy a tak. Takže tohle je pro mě fakt velká zkouška.

Prvních pár týdnů chodím spát s úzkostí, budím se s úzkostí a nechci, aby přišel další den. Chci to vzdát, ale vidina toho, že jsem zase bez práce je podobně zúžující.

Vánoce i konec roku trávím v práci a vždy si večer po směně snažím alespoň trochu navodit sváteční atmosféru (moje řecká rodina Vánoce neslaví). Kvůli lockdownu jsme si zatím nemohli pořídit moc vybavení do kuchyně (obchody jsou od začátku listopadu zavřené). Vybavením rozumějte třeba i troubu a sporák. Takže i sváteční tabule je dost skromná. Tvoří ji vlastně jen bramborový salát z brambor upečených v mikrovlnce.

LEDEN

Pomalu si zvykám na svoji novou práci. Stojí to ale hodně úsilí, meditace, přesvědčování se a povzbuzování se. Alespoň teď vím, že se sebou umím pracovat a jsem mnohem silnější než dřív.

Pořizujeme si troubu se sporákem. Už žádné brambory z mikrovlnky, už žádné instantní nudle s nastrouhanou mrkví. Už žádné konzervy. Jako první vaříme naši speciální česnekovou polévku. Za občasného míchání pláču štěstím.

Lockdown trvá, takže výletování a vysedávání po tavernách a kavárnách je stále v nedohlednu. Jsem ale i tak hrozně moc vděčná, že tu jsme a snažím se užívat si alespoň to, co jde. Chodím hodně sama na procházky po městě, s Anastasiem jezdíme na malé výlety v rámci Atén — město je velké, je tu hodně co objevovat, máme tu pláže i hory přímo ve městě.

Konečně se mi také trochu povedlo skloubit práci a volný čas a mám teď víc motivace točit videa a psát blog.

Zaujal tě článek? Nezapomeň ho sdílet se světem

Related Posts

2 Replies to “Půl roku v Aténách: Ups and downs mého řeckého života”

  1. Super fotky i povídání. Zahřálo mě to… Řecko miluju i cestování.
    A když je teď cestování docela omezené, tak “ojíždím” aspoň web… a tvůj článek splnil tuto funkci.
    Díky… Bo

    1. Děkuju! To mě moc těší, že můžu alespoň touhle formou nabídnout malý výlet do Řecka. 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.