úvodní fotografie k článku

Stěhování mezi zeměmi — jak dostal náš udržitelný životní styl zabrat

Nebudu lhát. Přestěhování z Čech do Řecka je pro náš udržitelný (nebo lépe řečeno udržitelnější) životní styl zkouška. V Praze jsme měli všechno krásně zaběhlé a ozkoušené. Věděli jsem, kde se co dá koupit bez obalu, jaké podniky sdílejí naše hodnoty, jak zhruba funguje místní odpadové hospodářství a kde je nejbližší komunitní kompost.

V Aténách je pro nás všechno nové (i pro Anastasia, který je sice odsud, ale posledních 6 let žil většinou mimo Řecko). Neznáme místní komunitu „eko lidí“ a nevíme o mnoha projektech a podnicích, které mají něco společného s udržitelností (na online prezenci se tu moc nehraje). Město je navíc v porovnání s Prahou obrovské, takže se vám tak snadno nestane, že byste prostě šli po ulici na narazili náhodou třeba na nějaké bezobalový obchod.

Nepřestěhovali jsme se jen mezi zeměmi, ale i mezi kulturami

Řecko má celkově k udržitelnosti jiný přístup než Česko. Jsou tu samozřejmě jedinci a organizace, kteří v této oblasti vynakládají obrovské snahy, ale většinová společnosti to řekněme „tolik neřeší“ a povědomí o ekologických problémech se tu zdá být nižší než u nás. Používá se tu obrovské množství jednorázových plastů (např. asi 1 milion plastových kelímků na kávu denně!) a často je dostanete, i když jste požádali, aby vám je nedávali (tašky, brčka, příbory apod.). Někteří lidé tu stále hází odpadku jen tak na zem nebo z okna auta. Odpadkových košů ve veřejných prostorech moc není, nikdo neví, zda se tu opravdu recykluje a jak se tu vlastně nakládá s odpadem. Úroveň MHD je tu docela slabá, takže většina lidí používá denně k dopravě auto nebo motorku.

Od té doby, co jsme sem přijeli, nemáme stabilní bydlení. Kvůli pandemii raději nežijeme u tchyně, protože spadá do ohrožené skupiny. Střídáme různé typy ubytování s různou úrovní vybavenosti, proto je pro nás zatím témeř nemožné vytvořit si nějakou rutinu. Momentálně žijeme v bytě, jehož kuchyň je vybavená pouze mikrovlnkou, varnou konvicí a toustovačem. To je na jednu stranu zajímavá výzva, ale na druhou stranu tak musíme kupovat víc jídla v obalech, než bysme chtěli.

V čem jsme se tu oproti našemu životu v Praze „zhoršili“?

Produkujeme mnohem víc odpadu


— nemáme standardně vybavenou kuchyň, tudíž si nemůžeme spoustu věcí vyrobit a uvařit sami a musíme to kupovat balené (např. luštěniny v konzervě), snažíme se alespoň upřednostňovat papírové, skleněné a kovové obaly před plastovými
— jíme také častěji venku, což znamená, že nemáme kontrolu nad tím, kolik odpadu při výrobě našeho pokrmu vzniklo
— kvůli COVIDu tu mají v obchodech, kavárnách a restauracích zakázáno dávat zákazníkům jídlo a nápoje do vlastních nádob, proto musíme kupovat např. pečivo v jednorázových obalech

Nekompostujeme


V našem okolí jsme zatím žádný komunitní kompost nenašli a momentálně zkrátka nemáme, kde skladovat bio odpad, který bysme dejme tomu jedou za týden dovezli na kompost k tchyni. Rádi bysme zase kompostovat začali, ale těžko říct, zda budeme mít v budoucnu lepší podmínky.

Denně používáme auto


To je pro mě osobně hodně bolestivé. V Praze auto vůbec nemáme a nejezdíme ani taxíky, vždy jen MHD nebo pěšky. Tady je to ale mnohem těžší. Vzdálenosti jsou tu větší a kvalita MHD je oproti Praze výrazně slabší. V centru a okolí se to dá, ale my bydlíme momentálně na předměstí, kde to bez auta moc nejde. Navíc se teď kvůli přibývajícím případům COVIDUu chceme MHD raději vyhnout, protože hodně lidí tu odmítá dodržovat povinné nošení roušek. Byt do kterého se budeme zanedlouho stěhovat má ale lepší dostupnost co se MHD týče, takže v budoucnu se ho chystám plně využívat.

Používáme neekologické čisticí prostředky


Ty jsou k dispozici v našem ubytování. Snažíme se je ale používat co nejméně a co jde, myjeme olivovým mýdlem. Až se přestěhujeme do našeho trvalého bytu s prostornější a vybavenější kuchyní, vyrobíme si vlastní k přírodě šetrné čistící prostředky, které jsme používali v Praze.

Snažíme se alespoň kupovat potraviny ve snáze recyklovatelných obalech

Jsou tu ale i pozitiva — lokální potraviny jsou tu snadno dostupné (spousta potravin v běžných supermarketech je lokální) a máme tu také lepší přístup k bio potravinám. Biologické zemědělství je tu totiž mnohem víc rozšířené než v ČR a bio potraviny tu dávno nejsou vnímané jako něco alternativního. Chodíme tedy jednou týdně na farmářský trh, který je kompletně bio.

Samozřejmě mě náš odklon od normálu stresuje, ale vím, že je to jen dočasný stav, který se bude zlepšovat (hlavně až budeme mít dlouhodobé bydlení). Nejspíš se nám nepovede dostat se na takový level, jako když jsme žili v Praze, protože místní prostředí a okolnosti to zkrátka neumožňují. Beru to ale jako drahocennou lekci, která mi pomůže lépe se vcítit do situace lidí, kteří se snaží žít udržitelněji ale jejich možnosti jsou značně omezené prostředím, ve kterém žijí.

Máte někdo podobnou zkušenost? Jak rychle se vám po přestěhování podařilo normalizovat svoje každodenní zvyky? Je v místě, kam jste se přestěhovali, snazší nebo naopak těžší snažit se žít udržitelně?

Zaujal tě článek? Nezapomeň ho sdílet se světem

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.